Laureáti 2018

Milena Blatná

Milena Blatná (* 1934) neváhala, když ji v podzemí jáchymovských uranových dolů požádal jeden z politických vězňů o předání vzkazu rodině. Bylo jí osmnáct let a na šachtě Eduard pracovala jako kolektorka – kontrolovala radioaktivitu vyvážené hlušiny.

Práci v jáchymovských uranových dolech si vybrala, protože byla dobře placená. Po předčasné smrti tatínka se totiž místo studia rozhodla pomáhat matce s obživou rodiny a péčí o nezaopatřené sourozence.

V dolech se ale mladá dívka setkala s velmi drsnou realitou vězeňského pracovního lágru. Denně docházela do areálu obehnaného ostnatým drátem a strážními věžemi, zblízka viděla, co znamená ztráta svobody. Lidské ponížení násobily nehumánní podmínky, ve kterých vězni trávili roky života: v zimě, o hladu, při každodenní vyčerpávající a životu nebezpečné práci. Milena se jim snažila pomáhat a přes dráty pronášela korespondenci a různé potřeby, přestože riskovala potíže a možná i obvinění z trestného činu. Přitížit jí mohl i milostný vztah s jedním z politických vězňů.

Zamilovala se do Jiřího Blatného, který byl v roce 1951 odsouzen v procesu se skupinou brněnských vysokoškoláků ke třinácti letům vězení za velezradu a špionáž. Jejich vztah, který se mohl v pracovním lágru rozvíjet jen díky pomoci přátel-spoluvězňů, byl přerušen v únoru 1954. Milenu přistihli při pašování dopisů a musela z dolu odejít. Dalších pět let na svého milého čekala. Vzali se v roce 1958, když byl Jiří Blatný konečně propuštěn na svobodu.

Jiří Světlík

Jiří Světlík (* 1924) strávil deset let a dva měsíce v pracovních lágrech a věznicích za pomoc politickým vězňům. Pochází z Plzně, kde jeho otec vlastnil tiskárnu, a proto se také on sám vyučil tiskařem.

Když komunisté v roce 1948 tiskárnu rodině zabavili, odešel pracovat do porcelánky v Lokti u Karlových Varů. Brzy se zapojil do činnosti skupiny lidí, která pomáhala vězňům v nedalekých uranových dolech. Sháněli jídlo a předávali dopisy příbuzným odsouzených.

Vše se dařilo držet v tajnosti až do března 1952. Tehdy osmadvacetiletého Jiřího společně s dalšími pěti členy skupiny zatkli a před koncem roku odsoudili. Jiří Světlík dostal 20 let za vyzvědačství a velezradu. StB přišla na to, že kromě pomoci vězňům skupina předávala informace o podmínkách v pracovních táborech do zahraničí. U soudu Jiřímu přitížilo i to, že byl v roce 1944 odsouzen nacistickým soudem za „napomáhání nepříteli a přípravu velezrady“. Pro komunistické soudce to byl důkaz toho, že když bojoval proti Hitlerovi, bojuje i proti Stalinovi. Trest si odpykával nejdříve ve věznici v Chebu, následovaly uranové doly Nikolaj a Rovnost u Jáchymova, kde byl do vyhlášení amnestie v roce 1960. Ta se na něj, coby protistátního špiona a vedoucího skupiny, nevztahovala. Byl převezen do věznice ve Valdicích a propuštěn až na další amnestii v roce 1962.

Poté pracoval ve skladu Kovodružstva v Plzni a na nějaký čas se stal i vedoucím. O toto místo přišel při prověrkách po srpnové okupaci v roce 1968. Až do důchodu pak pracoval jako pomocný dělník. Svá věznění později popsal v knize Paměti starého kriminálníka.

Marta Szilárdová

Marta Szilárdová (* 1923) se narodila do židovské rodiny a druhá světová válka jí i jejím příbuzným zasáhla do života hned na svém počátku.

V roce 1939 bylo Martino rodné město Levice připojeno k Maďarsku a už tak nepříznivá situace se pro židovské obyvatele ještě zhoršila. Marta se musela rozloučit se svým manželem Štefanem, který byl odveden do pracovního tábora, i s mladším bratrem Fridrichem. Podobně mizeli i další známí a příbuzní. Kam jsou odváženi, zjistila Marta s mladší sestrou Brigitou a rodiči v létě 1944. Tehdy museli do transportu i oni. Matku a otce viděla Marta naposledy při selekci po příjezdu do Osvětimi, odkud šli rovnou do plynové komory. Jedenadvacetiletá Marta a její o pět let mladší sestra byly vybrány na práci. Nejprve pracovaly v Osvětimi, později v továrně na zbraně ve městě Hessisch Lichtenau v Hesensku, kde se dostaly k pásové výrobě granátů a min. To bylo v zimě 1944.

Po dvou měsících se výroba zastavila. Němci se obávali postupující fronty a všichni vězni museli pryč. Po třech dnech pochodu smrti, během nichž dozorci zastřelili každého, kdo už nemohl dál, došli k městu Kassel, které bylo v plamenech po spojeneckém bombardování. Dozorci zmizeli a vězňů se ujali Američané. Domů se ale museli dopravit sami. Marta a Brigita se přidaly ke skupině Čechů, s nimiž došly pěšky přes Drážďany na české území, a poté putovaly samy na Slovensko. Když dorazily do rodných Levic, nečekalo je vlídné přivítání – jejich byt obsadili noví nájemníci. Větší štěstí měly v nedalekých Šuranech, kde se mohly usadit v prázdném bytě a zůstat i po návratu jeho majitelky. Zanedlouho se v Šuranech udál další zázrak. Marta se shledala se svým mužem Štefanem. Potkali se na ulici a Marta ho zpočátku ani nepoznala, jak byl hubený, špinavý, oblečený v československé uniformě. Z pracovního tábora se mu podařilo při bombardování utéct a vstoupil do československé armády. Manželé Szilárdovi se rozhodli začít nový život v Nitře. Narodily se jim dvě dcery a trvalo léta, než se odhodlali vyprávět jim o tom, co prožili za války.

Helena Kociánová

Helena Kociánová (* 1933) ztratila několik let svobody za to, že poradila známému, jak kontaktovat převaděče.

Bylo jí osmnáct let a pracovala jako prodavačka, když ji zatkla Státní bezpečnost. Čtyři muži ji spoutanou odvezli do chaty StB, kde ji tři dny nepřetržitě vyslýchali ve snaze získat jména lidí z protistátní skupiny Jozefa Krutého, který pocházel ze stejné obce u hranic s Rakouskem. Podle estébácké konstrukce se měl ve Vídni napojit na americkou špionážní službu CIC a se svými spolupracovníky plnit zpravodajské úkoly. Helena neměla o skupině ani tušení, ale StB potřebovala její „přiznání“. Převezli ji proto do Bratislavy k dalším výslechům. Po týdnu věznění musela kvůli nesnesitelným bolestem do nemocnice, odoperovali jí slepé střevo. Byla to však chybná diagnóza, ve skutečnosti Helena trpěla zánětem ledvin z podchlazení ve vězení. Čas na doléčení jí StB nedopřála, naopak ji hned eskortovali zpět do cely, kde do rány dostala infekci. Tehdy bolestí škrábala omítku ze zdi.

Vykonstruovaný proces se skupinou Krutý a společníci, do níž byla Helena zařazena, se konal v říjnu 1952. Od soudu odešla sotva plnoletá dívka s pětiletým trestem. Putovala po různých věznicích, v červenci 1955 se jí stal osudným pracovní tábor v jihoslovenské obci Želiezovce. Na nejtěžší práci na stroji mlátičky poslali dozorci jednu starší ženu a Helena se jí rozhodla pomoct. Mlátička ale nebyla správně zabezpečená, uvolnil se příklop a ona spadla do stroje. Před krutou smrtí ji zachránil jeden ze zaměstnanců, který ji vší silou držel, aby ji stroj nerozsekal. Následoval dramatický převoz do nemocnice, během něhož málem vykrvácela, amputace nohy pod kolenem a několik dalších operací.

Na svobodu se Helena dostala 30. května 1956. Z jejího návratu měl největší radost Karol Kocián, jehož znala od dětských let a který jí čtyři roky posílal do vězení dopisy. Přestože dívčini rodiče vztahu nepřáli, Helena se s Karolem usadila na Jesenicku, vzali se a narodili se jim dva synové.

Laureáti 2017

František Lízna

František Lízna (* 1941) byl několikrát vězněn za protikomunistické aktivity – poprvé roku 1960 za roztrhání sovětské vlajky, roku 1964 za pokus o opuštění republiky, dvakrát za šíření samizdatu a naposledy roku 1988 za tisk letáků o politických vězních. Po sametové revoluci působil jako vězeňský duchovní.

Poprvé Františka Líznu zavřeli, protože roztrhal sovětskou vlajku. Bylo mu 19 let. Udělal to ze vzteku, když komunisté označili rodiče jeho spolužačky za kulaky a vyhnali je z rodného statku. Byl odsouzen na sedm měsíců. Vězněn byl pak ještě čtyřikrát – za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Živil se jako dělník v lupkových dolech, na Velehradě pečoval o nemocné. Právě tady objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Komunisté mu ovšem odebrali povolení ke kněžské službě hned po primiční mši. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník a svobodu nacházel kromě jiného v pěších poutích.

Na tu první se vydal v roce 1984 napříč Československem. Jeho cílem tenkrát byla hora Kremenec na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí. Nejvýznamnější ovšem byla až pouť do města Chersonésos na Krymu, místa, kde svatí Cyril a Metoděj údajně našli ostatky svatého Klementa I., a zároveň místa křtu svatého Vladimíra. Podle vlastních slov chtěl František Lízna tímto činem propojit křesťanský Východ a Západ. Na dlouhý pochod se vydal i přesto, že tehdy trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Každý den se modlil za jednoho ze svých vybraných přátel nebo lidí, kteří mu ublížili. Dohromady tehdy ušel několik tisíc kilometrů. „Každý krok byl jako modlitba,“ vyprávěl František Lízna pro sbírku Paměť národa. Po návratu z pouti lékaři zjistili, že se během cesty uzdravil a nádor i metastázy zmizely.

Od té doby František Lízna ušel na svých poutích téměř osm tisíc kilometrů a stále se snaží pomáhat bližním. Působil jako vězeňský duchovní na Mírově a farář ve Vyšehorkách, v roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva. V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, o dva roky později mu Nadace Charty 77 za jeho práci ve vězení udělila Cenu Františka Kriegla. Za péči o nemocné a potřebné mu před pěti lety řád milosrdných bratří udělil Cenu Celestýna Opitze.

Otto Šimko

Otto Šimko (* 1924) přežil za války koncentrační tábor, během Slovenského národního povstání se dostal k partyzánům a po jednom střetu s nacisty pomohl raněnému kamrádovi. V 50. letech byl vyhozen z práce kvůli svému židovskému původu.

Otto Šimko a jeho židovská rodina se vyhnuli transportu do koncentračního tábora díky strýci. Všem sehnal falešné křestní listy, které potvrzovaly, že rodina konvertovala ke katolické církvi. Perzekuci ale neunikli – v roce 1942 museli nastoupit do pracovního tábora v obci Vyhne. Mladý Otto tu pracoval jako brašnář a stejnou práci musel dělat i jeho otec, který byl před válkou respektovaným soudním radou v Topoľčianech. V táboře strávili deset měsíců. Poté Ottův otec dostal výjimku od tehdejšího ministra spravedlnosti Gejzy Fritze a rodina mohla tábor opustit. Usadili se v Liptovském Mikuláši, kde Otto – opět díky falešným dokladům – získal práci knihvazače.

Při Slovenském národním povstání v roce 1944 se přidal k 9. liptovskému partyzánskému oddílu. Po jednom střetu s Němci ale musela jeho jednotka před silným útokem ustoupit. Otto se během ústupu ztratil, protože pomáhal zraněnému kamarádovi. Rozhodl se ho dopravit do nemocnice v Liptovském Mikuláši ke svému známému lékaři. Ve městě ho ale zatkla policie a podrobila brutálním výslechům. Dalším deportacím do koncentračního tábora, které se obnovily v roce 1944 po příchodu Němců, se vyhnul díky onemocnění svrabem. Červený kříž jej poslal na léčbu do Palúdzky a Ottovi se během vyšetření podařilo utéct oknem. Odešel do Nitry, kde vyhledal pomoc podzemního hnutí, a zbytek války tam strávil se svou matkou a babičkou v úkrytu.

Po válce vystudoval práva a pracoval v sociálním a později školském odboru. Když ale v 50. letech začaly politické procesy, které byly i antisemitsky motivované, byl z práce vyhozen. Živil se jako soustružník a později jako dělnický korespondent deníku Práce. V roce 1954 nastoupil do deníku Smena a brzy díky znalosti cizích jazyků postoupil do zahraničního oddělení. Během normalizačních čistek byl v roce 1971 opět vyhozen a vrátil se k povolání právníka.

Mária Matejčíková

Mária Matejčíková (* 1931) pomohla v roce 1952 pronásledovanému katolickému knězi Štefanu Koštialovi. Za to byla odsouzena k pěti letům vězení. Po sametové revoluci se angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

V únoru 1952 zazvonil u dveří rodiny Márie Matejčíkové katolický kněz Štefan Koštiaľ. Podařilo se mu uprchnout z vězeňské nemocnice, kam jej StB převezla po jednom z brutálních výslechů. Byt Máriiných rodičů byl tehdy jediným bezpečným místem, které znal. Ukrýval se u nich už od ledna do dubna předchozího roku a Máriina matka později jemu a dalším kněžím pomáhala utéct přes řeku Moravu do Rakouska. Hladina však byla po tání ještě vzedmutá, a tak se tehdy museli útěku vzdát. Zadrželi je pohraničníci a v následném procesu byli odsouzeni na více než 10 let. Mária tedy dobře věděla, co jí hrozí. Když ji ale kněz Koštial požádal, aby ho odvedla do dalšího úkrytu, k rodině Tomečkových, nezaváhala.

Měsíc nato znovu někdo zazvonil u dveří. Tentokrát už to byla StB. Mária Matejčíková byla zatčena a odsouzena za vlastizradu na pět let do vězení. Po propuštění pracovala jako dělnice v tabákové továrně a později ve fabrice na zpracování čediče. Tam se seznámila se svým budoucím mužem, bývalým politickým vězněm Alexandrem Matejčíkem. V roce 1968 se neúspěšně pokusili založit Klub angažovaných nestraníků. Mária Matejčíková se po pádu komunistického režimu angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

František Suchý

František Suchý (* 1927 † 2018) spolu s otcem, ředitelem strašnického krematoria, schovával popel a zapisoval jména českých vlastenců, které popravili nacisté. Po únoru 1948 se celá rodina se zapojila do odboje. Schovávali zbraně, zakládali odbojové skupiny, ukrývali agenta chodce. Postupně je StB všechny zatkla. František dostal 25 let.

Ve svých rukou držel urnu s popelem generála Josefa Mašína i Milady Horákové. František Suchý spolu se svým otcem, který byl ředitelem strašnického krematoria, ukrýval popel popravených obětí nacismu a komunismu. Jména těch, kteří měli být anonymně pohřbeni do hromadného hrobu, tajně opisovali a urny s popelem ukrývali na odlehlém místě hřbitova, aby oběti mohly být jednou pohřbeny důstojně. A o jejich úmrtí informovali příbuzné.

Únor 1948 zastihl Františka jako studenta vysoké školy. Zúčastnil se i pochodu na Hrad, během kterého chtěli zástupci studentské obce vyzvat prezidenta Beneše, aby neustupoval komunistům. Demonstraci ale brutálně rozehnala policie a jednoho ze studentů postřelila. V následujícím roce byli Františkovi rodiče zatčeni za pomoc jiné rodině při útěku za hranice. Jejich i Františkova situace se ještě zhoršila poté, co policie zatkla agenta americké zpravodajské služby Koudelku. Ten nevydržel kruté výslechy a prozradil, že jej František Suchý ukrýval v garáži. Když pak během domovní prohlídky StB objevila protistátní letáky a v márnici uschované zbraně po německých vojácích, byla postupně celá rodina zatčena a zbavena veškerého majetku.

Vyšetřování trvalo čtvrt roku, vysokoškolský student František Suchý dostal s přihlédnutím ke svému věku pětadvacet let, jinak by ho čekal trest smrti. Jeho rodiče byli odsouzeni ke čtyřem a čtyřem a půl roku vězení. StB nabízela Františku Suchému propuštění výměnou za spolupráci. „Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci, anebo tě pověsíme,“ vyhrožoval mu vyšetřovatel. „Tak mě pověste,“ odpověděl František Suchý.

Vystřídal věznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov, část trestu působil jako technický konstruktér. V roce 1964 byl propuštěn v polovině trestu, pracoval jako zámečník, později jako konstruktér v Kovodíle.

Laureáti 2016

Jiří Brady

Ludmila Váchalová

* 1936

Ludmile Váchalové bylo osmnáct, když před jejím domem zaparkovalo šest aut StB. Z vězení vyšla až po šesti letech. Ludmila Váchalová strávila téměř šest let v komunistickém vězení, z toho prvních devět měsíců na samotce s malým zamřížovaným okýnkem u stropu. V zimě jím do cely padal sníh. Každý den ji bachaři vodili na dvou až tříhodinové výslechy.

Do vězení se Ludmila Váchalová dostala za to, že na Západ rozesílala zprávy od svého bratra. Dokumetoval v nich podmínky v trestaneckém táboře Horní Slavkov, kam byl zavřený za přechod hranic. Tehdy teprve sedmnáctiletá Ludmila mu do vězení ilegálně dodávala papír, kopíráky, fotoaparát, později pašovala jeho zprávy ven a na Západ. Brzy však začala pozorovat, že jí stále někdo „doprovází“. Dne 4. prosince 1954 před jejich domem zaparkovalo šest aut s estébáky. Dům prohledali, a poté Ludmile Váchalové nařídili, aby si nastoupila do auta. Domů se vrátila až v roce 1960.

Trest si odpykávala postupně v ženských věznicích v Chebu, slovenských Želiezovcích a Pardubicích. Spolu s dalšími spoluvězeňkyněmi drala peří, loupala česnek, okopávala řepu nebo víno, pracovala v kravíně. Protože odmítla donášet na ostatní vězenkyně, nesměla od svých rodičů dostávat balíčky. Na jaře roku 1960, šest měsíců před odpykáním plného trestu, byla propuštěna na amnestii. Po návratu pracovala u Československých státních drah, kde zůstala až do důchodu. V roce 1963 se vdala a narodila se jí dcera. Ludmila Váchalová je rozvedená, žije ve Stráži u Tachova.

Anton Tomík

* 1932

Anton Tomík v osmnácti založil protikomunistickou skupinu. Ve třiadvaceti utekl z trestaneckého lágru vlastnoručně vykopaným tunelem. Antona Tomíka zatkla StB spolu s jeho přáteli na výletě ve Slovenském ráji v létě 1951. Údajně měli u sebe granáty a pistole. Podle Tomíka ale bylo všechno jinak. Jako podezřelé je bezdůvodně označili lesníci, pak už následovalo rychlé zatčení. Mladíci skončili v Leopoldově, v nechvalně proslulé vyšetřovně přezdívané Mlýn.

Vyrůstal jako syn statkáře, kterému po únorovém převratu komunisté grunt vzali – před jeho zraky vyrvali stromy ze třech ovocných sadů a svahy rozorali na ornou půdu. Antonův otec se nervově zhroutil a v šestnáctiletém mladíkovi se usadil pocit křivdy a nespravedlnosti. Během studií na Vyšší průmyslové škole v Bratislavě koncem léta 1950 se spolužáky založil skupinu SAK – Spolok antikomunisov. Podle estébáckých archivních dokumentů se skupina soustředila na tištění a distribuci protistátních letáků, shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny, plánovali odstřelit pomník Stalina na bratislavském náměstí. Anton Tomík se tomu však směje, šlo prý jen o řeči. Rozsudek byl však nemilosrdný – 15 let za velezradu a práce v uranových dolech na Jáchymovsku.

Ani tady Anton Tomík nepřestal toužit po svobodě. Koncem léta 1955 se spolu s dalšími spoluvězni pustili do hrabání tunelu. Práce postupovala 15 centimetrů za den. Postupně do tunelu zavedli i světlo, zeminu sypali na půdu truhlářské dílny. Den útěku nastal 6. listopadu večer a zprvu byl úspěšný. Už o dvanáct dní později však byli všichni uprchlíci po rozsáhlém pátrání dopadeni. Antona Tomíka státní bezpečnost chytila na mostu přes Ohři. Policisté po něm začali střílet. „Dostal jsem jí do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat. Pak už si nepamatuji nic. Probral jsem se, když mě oblizoval pes.“ Za útěk dostal Anton Tomík dva a půl roku trestu navíc, v roce 1960 byl amnestován. Do důchodu pracoval jako dělník a technik v Bratislavě.

Jitka Malíková

* 1926

Jitka Malíková byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 11 let za velezradu. Komunisté ji obžalovali jako vedoucí protistátní skupiny, když ve svém bytu ukrývala a pomohla za hranice několika pronásledovaným řeholníkům a kněžím. Zatčena byla v roce 1953. „Bylo to legrační,“ vzpomíná Jitka Malíková. „Byla jsem na fakultě, zrovna jsme měli tělocvik, plavání. Vytáhli mne rovnou z bazénu.“

Tehdy sedmadvacetiletou studentku medicíny vyslýchali nejprve v Bartolomějské, pak na Ruzyni. „Betonová podlaha, neustálá zima, tvrdé výslechy,“ popisuje Jitka Malíková vězeňské podmínky. Do protokolů si vyšetřovatelé zaznamenávali, co potřebovali slyšet, a tak se jim studentka vysmála, ať rovnou napíší, že otrávila Klementa Gottwalda. „Kdo se jich moc bál, na tom se vyřádili,“ dodává Jitka Malíková.

Prošla věznicemi a trestnými tábory v Želiezovcích, Trnovcích, Ilavě a Pardubicích, pracovala za minimální mzdu zejména v zemědělství.

Propuštěna byla na amnestii roku 1960. Medicínu nikdy nedostudovala, směla pracovat jen v dělnických profesích – jako skladnice, myčka nádobí v hospodě. Později se jí přece jen podařilo školu dokončit a až do penze pracovala jako laborantka v nemocnicích.

 

Rudolf Dobiáš

* 1934

Rudolf Dobiáš prožil šest let v otřesných podmínkách pracovních lágrů a dolů na Slavkovsku a Příbramsku. Odsouzen byl za velezradu. Spolu se svými kamarády z tajného skautského oddílu tiskli protirežimní letáky. Vyzývali v nich, aby lidé nevstupovali do JZD, protestovali proti pronásledování církví, nabádali, aby se národ bránil komunistickému teroru.

Vedoucí skautské skupiny byl zatčen kvůli karikatuře Gottwalda a Stalina v pekelných kotlích, pro Rudolfa Dobiáše si StB přišla jen den před Vánocemi, 23. prosince 1953. Tehdy devatenáctiletý mladík, vysokoškolský student ruštiny a slovenštiny, zrovna štípal dřevo na dvoře. Následovaly tvrdé výslechy, hlad a další útrapy vyšetřovací vazby v Bratislavě. Do měsíce komunisté pozatýkali celou Dobiášovu skautskou skupinu a v červnu 1954 už byli do jednoho odsouzeni a posláni do pracovních lágrů. Pracovali tu v drsných podmínkách jako horníci. Rudolf Dobiáš ale na pracovní tábory nevzpomíná jen ve zlém: „V lágru Vojna byla intelektuální atmosféra. Téměř všichni vězni byli intelektuálové – kněz, ekonom, literární kritik, začínající básník, medik, dramaturg. Dalo se s nimi mluvit o literárních otázkách, o poezii.“

Po propuštění na amnestii jej čekala těžká práce na stavbách silnic a železničních tratí. Angažoval se v ochotnickém spolku a navázal na své první básnické pokusy z vězení, psal také povídky a pohádky pro děti. Slovenská literatura ho nakonec objevila díky rozhlasové soutěži. Po roce 1989 pracoval krátce jako novinář, později jako literát na volné noze. Ve své tvorbě se věnuje zejména totalitní minulosti.

Laureáti 2015

Branislav Tvarožek

* 1925

Dnes devadesátiletý Branislav Tvarožek pochází z vesnice Lok poblíž Levic, která byla převážně maďarská. V mládí tak plynně hovořil nejen slovensky a maďarsky, ale díky škole i německy. To se mu později během války mnohokrát vyplatilo.

Začátek válečného konfliktu Branislava zastihl v době, kdy pracoval v továrně na výrobu rádií. Z průmyslovky ho vyhodili za to, že se spolužáky z internátu přemalovávali německé nápisy a psali protiněmecká hesla.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání se Branislav Tvarožek přidal k odboji. Jejich skupinu bojující v horách však Němci postupně rozložili a pochytali. V zajetí Branislava zachránila znalost němčiny, když zaslechl rozhovor velitele stráže s lékařem. Podle velitele měl každý, kdo nebyl raněn, druhý den nastoupit do transportu. Branislavovi se podařilo lékaře přesvědčit, aby ho zapsal do stavu raněných, a později se přihlásil jako kuchař, ačkoliv nikdy předtím nevařil.

Tato lest mu vyšla. Přesunuli ho do vojenské nemocnice a přes příbuzného se mu podařilo dostat povolení k cestě do Nového Mesta nad Váhom. Štěstí při něm stálo i potom, a tak se dostal tajně domů.

Branislav se připojil ke svému otci, který sháněl jídlo pro partyzány v okolí města. Po obsazení výpadových cest vedoucích z města opět několikrát obratně využil své znalosti němčiny a mimo jiné tak k partyzánům dostal šest a půl metráku trhaviny.

Po válce Branislav Tvarožek dokončil průmyslovku a začal studovat elektrotechniku na vysoké škole. V roce 1948 ale ho ale zatkl komunistický za to, že u sebe nechal přespat svého bratrance, kurýra zpravodajské služby. Soud však byl k jakékoliv obhajobě hluchý a poslal Branislava na pět let do uranových dolů v Jáchymově.

Jeho šikovnost mu opět zajistila lepší podmínky: dokázal ledacos opravit, a tak ho vzali na elektrodílnu. Při jedné nehodě tam však utrpěl zranění, které mu natrvalo poškodilo zrak. V Jáchymově poznal řadu přátel, ale stal se i obětí provokace – jeden ze spoluvězňů Branislava před dozorci křivě obvinil z plánování útěku a on pak skončil na samotce.

Po návratu z vězení se shledal jen s matkou, otec zemřel čtyři měsíce před jeho propuštěním. V roce 1960 se Branislav Tvarožek šťastně oženil a pracoval až do důchodu jako elektrikář.

http://www.pametnaroda.cz/branislav-tvarozek/

Lýdia Kovářová

* 1928 † 2017

Lýdia Kordíková, za svobodna Kovářová, se narodila v roce 1928 a vzpomíná na život v široké rodinné pospolitosti a hospodaření na rodinném statku v obci Jasenie  v podhůří Nízkých Tater. Když v srpnu 1944 vypuklo v Banské Bystrici povstání, místní se ocitli v centru bojů. Lýdia nejprve pomáhala s dalšími mladými lidmi vykládat zbraně a zásoby pro partyzány. V horské kolibě pak zažila děsuplnou noc, kdy Němci ostřelovali kopec nad nimi. Ve stavení se schovávalo osm lidí, včetně dvou dětí. Lýdiin otec během této jediné noci zešedivěl.

Po potlačení povstání byli v každé domácnosti ubytováni němečtí vojáci. Důstojníci, kteří bydleli u Kordíkových, konfiskovali vybavení i domácí zvířectvo, neustále prohledávali domy a kontrolovali osoby. V této atmosféře se Kordíkovi rozhodli vyhovět prosbě rodinného známého, vojenského lékaře, a po dva týdny ho s jeho společníky zásobovali jídlem ve sněhem zapadané horské chatě. Později pro ně dokonce vybudovali úkryt ze slámy a sena ve vlastní stodole. Po několika týdnech se skupina přesunula ze skrýše k partyzánům do hor

Kordíkovi se šťastně dožili osvobození, ale Lýdia neměla snadný život ani v poválečné době. V roce 1947 odmaturovala a v šedesátých letech vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni. Protože však nikdy nevstoupila do komunistické strany a její bývalý manžel emigroval, potýkala se jako učitelka s problémy v zaměstnání a dlouho nemohla ani jako matka malé dcery získat byt. Učitelské povolání vykonávala až do důchodu. Lýdia Kovářová je stále aktivní členkou Českého svazu bojovníků za svobodu.

Viktor Wellemín

* 1923

Viktor Wellemín pochází z pražské židovské rodiny, jako kluk si bezstarostně hrával v karlínských a žižkovských uličkách. Do času dospívání mu ale vtrhla válka. Měsíc poté, co Němci vyhlásili protektorát, odešel tehdy sedmnáctiletí Viktor se svým o čtyři roky starším bratrem Adolfem do emigrace. Nejprve jeli vlakem na Slovensko, pak parníkem po Dunaji až do Černého moře a nakonec propluli na palubě turecké lodi do Středozemního moře až k břehům Palestiny, kde začátkem roku 1942 vstoupili do 11. československého praporu východního.

Jako členové protiletadlové jednotky pak bránili severoafrický přístav Tobruk. Viktor si v Tobruku vyrobil talisman, který ho pak provázel po celý život. “V kapse jsem jednou objevil zapomenutý prvorepublikový desetník, který měl na jedné straně vyobrazeného dvouocasého lvíčka. Pilkou jsem ho vyřízl, udělal nad ním dírku, zavěsil na provázek a nosil jsem ho na krku jako výsostný československý znak,” vzpomínal Viktor Wellemín. V roce 1944 podnikl s československou obrněnou brigádou útok na francouzský přístav Dunkerque, při kterém mu mina utrhla kus paty a poranila rameno. Léčil se pak v britských nemocnicích a konec války ho zastihl v Londýně u náhradního vojenského tělesa.

Po návratu domů zjistil, že zatímco bránil Tobruk, nacisté zavraždili jeho rodiče v koncentračním táboře. Bratr Áda válku přežil, jejich byt však obsadili cizí lidé a bratři Wellemínovi nedostali zpět ani rodinnou firmu. Po roce 1948 nebyl jako nestraník, Žid a veterán západní fronty novým režimem právě oblíben. Dostal jen směšný invalidní důchod a jeho synové nesměli studovat.

http://www.pametnaroda.cz/viktor-wellemin/

Anna Hyndráková

* 1928

V září 1942 přišla tehdy čtrnáctiletá Anna Kovanicová, později Hyndráková, na shromaždiště pro pražské Židy. S rodiči dostala předvolání k transportu do koncentračního tábora v Terezíně. V tamním ghettu pak zažila otřesné hygienické podmínky, tvrdou práci a hlad, ale na druhé straně i bohatý společenský život, přátelství, vzájemnou podporu a pomoc celých rodin. Během svého pobytu v Terezíně také byla svědkem mnoha transportů na východ, přičemž nikdo přesně nevěděl, co tam vězněné Židy čeká. V roce 1944 došla řada i na Annu a její rodiče. Odvezli je do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, kde Annu vybrali jako práceschopnou, a tak unikla jisté smrti. Její matka a otec však selekcí neprošli. Hroznému osudu neunikla ani Annina sestra Trudi s roční dcerou Janou a švagr František.

Anna prošla osvětimským ženským táborem a pracovním táborem Christianstadt. Začátkem února 1945 byl z těchto lágrů vypraven pochod smrti do Bergenu-Belsenu, z něhož se jí společně se dvěma spoluvězeňkyněmi podařilo uprchnout. Po několika dnech byly všechny tři uprchlice dopadeny a odvezeny do mužského tábora Niesky, odkud putovaly do pracovního lágru ve Zhořelci. Od 5. května 1945 tento tábor už skoro nikdo nehlídal, a tak se skupinky vězňů začaly vracet domů.

Anna dorazila do Prahy 11. května. Z celého původního transportu se vrátila jako jediná. Doma na ni nikdo nečekal, navíc někteří předváleční známí projevovali hořkost nad tím, že ona přežila, zatímco jejich blízcí zahynuli. Po válce se Anna Hyndráková přihlásila na grafickou školu, vdala se a měla rodinu. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů, organizuje přednášky a výstavy.

http://www.pametnaroda.cz/anna-hyndrakova/

Laureáti 2014

János Kenedi

* 1947

Pochází z Budapešti, kde ho po rozvodu rodičů vychovával jeho otec. V roce 1969 dokončil studium žurnalistiky a začal pracovat jako redaktor a filmový kritik německy psaného týdeníku Budapester Rundschau. Po invazi spojeneckých vojsk do Československa v srpnu 1968 se tohoto místa vzdal a nastoupil do nakladatelství Magvető. Odtud však byl už po dvou letech vyhozen kvůli šíření protikomunistických samizdatů a otevřenému protestu proti sovětské okupaci Československa. Stálé zaměstnání pak získal až v roce 1990, protože dvacet let nesměl jako kritik komunistického režimu dostat kvalifikovanou práci ani publikovat. „Věnoval jsem se příležitostným pracím, například vyplňování sociologických dotazníků. Měl jsem mnoho stejně smýšlejících přátel, kteří mi v tomto období pomáhali.“

János Kenedi se stal klíčovou postavou tzv. demokratického odporu maďarského undergroundu, který ho fascinoval už od šedesátých let. Ve svém bytě uspořádal bezpočet setkání opozičně smýšlejících lidí. Akademický rok 1981/82 strávil díky badatelskému grantu studiem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde se věnoval tématu západního pohledu na maďarskou revoluci v roce 1956. Po pádu komunismu se stal výzkumným pracovníkem Institutu 1956. János Kenedi je nositelem Ceny Istvána Bibó (1982), Pamětní ceny Josepha Pulitzera (1991), Ceny tolerance (1999) a Zlaté medaile maďarského prezidenta Árpáda Göncze.

Kornel Morawiecki

* 1941

Pochází z Varšavy, kde v roce 1958 maturoval na Gymnáziu Adama Mickiewicze. Pokračoval studiem teoretické fyziky na univerzitě ve Vratislavi a v roce 1970 tam získal doktorát za práci v oboru kvantová teorie pole. Už o dva roky dříve byl aktivním účastníkem vlny studentských protestů a spolupořadatelem demonstrací proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V antikomunistických aktivitách pokračoval i v sedmdesátých letech, kdy se stal editorem opozičního časopisu Dolnoslezský bulletin. Za rusky tištěné výzvy k odsunu sovětských vojáků byl Kornel Morawiecki zatčen a souzen ve vůbec prvním politickém procesu tohoto druhu v komunistickém Polsku. V červnu 1979 společně s přáteli vítal papeže Jana Pavla II. při jeho první pouti do rodné země bílo-červeným transparentem s nápisem „Víra a nezávislost“. Od začátku spolupracoval s odborovým hnutím Solidarita v Dolním Slezsku a po vyhlášení stanného práva se účastnil jeho konspiračních jednání. V roce 1982 založil organizaci Bojující solidarita, která ve svém programu vyzývala k obnovení nezávislosti Polska a dalších zemí zotročených komunismem, k rozdělení Sovětského svazu do nezávislých republik a ke sjednocení Německa. Kornel Morawiecki se šest let úspěšně skrýval, ale v roce 1987 byl zatčen a lstí polské státní bezpečnosti deportován z vlasti. O rok později se do Polska tajně vrátil a v roce 1990 ukončil svou konspirační činnost. Byl odpůrcem jednání u tzv. kulatého stolu. Po pádu komunismu působil jako učitel na vratislavské polytechnice. V roce 2007 odmítl při příležitosti 25. výročí vzniku Bojující Solidarity převzít Řád znovuzrozeného Polska s odůvodněním, že tato organizace si zaslouží nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílé orlice. V současné době je šéfredaktorem čtrnáctideníku Pravda je zajímavá – Občanské noviny.

Anton Srholec

* 1929

Mladý Anton, kterého rodiče od dětství vedli ke katolické víře, absolvoval salesiánské gymnázium a chtěl pokračovat studiem teologie. V zemi ale právě převzali moc komunisté, a tak se rozhodl emigrovat do Itálie. S početnou skupinou měli na jaře roku 1951 přeplout na člunu řeku Moravu do Rakouska. Útěk však nebyl dobře připravený a řeka byla rozvodněná. Proto se uprchlíci vrátili zpět na nádraží. Tam už je pochytali pohraničníci, kteří o nich věděli. Antona nejprve uvěznili v kobkách Bratislavského hradu, později ho převezli do Leopoldova. Soud s celou skupinou se konal v utajení a Anton vyfasoval dvanáct let – jen za to, že chtěl studovat v zahraničí. Když si vyslechl rozsudek, zhroutil se mu svět. Věznění přežil i díky tomu, že v lágrech na Jáchymovsku či v Příbrami potkal mnoho inspirativních osobností a studoval jazyky. Jak ale dodává, největší posilu a útěchu nalézal ve víře: „Já jsem si nezoufal, neboť položit život za Krista pro mě byla realita, tak by to mělo být.“ Propustili ho na amnestii a díky krátkému uvolnění na konci šedesátých let mohl v Římě vystudovat teologii. V květnu 1970 ho na kněze vysvětil sám papež Pavel VI. V době nejtužší normalizace, kdy Československo opouštěly tisíce emigrantů, se Anton Srholec vrátil domů. Komunistický režim mu ale nadále nepřál a po letech šikany mu v roce 1985 odňal státní souhlas k výkonu duchovní služby. Zlom přinesl až listopad 1989. Anton Srholec vystoupil na několika demonstracích a v období nově nabyté svobody se naplno zapojil do církevního i společenského života. „Velmi mě těší, že jsem zůstal se svým národem. V pokoře člověk přispívá k tomu, aby to bylo lepší, ne tak zoufale beznadějné.“

Manfred Matthies

* 1941

Manfred Matthies se narodil roku 1941 v Magdeburku. Vyrůstal v rozbombardovaném městě, které vnímal jako obří dětské hřiště. Jeho otec zemřel záhy po skončení druhé světové války, takže matka se o Manfreda a jeho dva sourozence musela starat sama. Vyučil se lodním konstruktérem a v mládí neměl žádné politické ambice. Do opozice se však dostal už svým rozhodnutím nevstoupit do komunisty ovládaného svazu mládeže. Když mu bylo 18 let, utekl s maminkou a sestrou do Západního Berlína. Až později se dozvěděl, že matku sledovala Stasi kvůli jejím kontaktům se Západem. Rodina se usadila v Severním Porýní-Vestfálsku, odkud Manfred Matthies v roce 1961 odešel studovat do Západního Berlína. O dva roky později tam byl svědkem výstavby nechvalně proslulé zdi. Společně s bratrem se zapojil do činnosti studentského hnutí, které pomáhalo uprchlíkům z Východu. Manfred Matthies se velmi brzy naučil všem potřebným trikům – falšování pasů, kopání tunelů, přechodům v kanalizační síti či přejezdům hranic ve speciálně upravených autech. Dokonce převáděl uprchlíky z Polska do SRN na plachetnici po Baltském moři. „Samozřejmě jsme věděli, že se už taky nemusíme vrátit zpět,“ vzpomíná po letech. Koncem prosince 1972 byl na hraničním přechodu zatčen a po devíti měsících vazby odsouzen ke 13 letům vězení. Už po třech letech ho však na základě intervence západoněmecké vlády propustili. Po pádu Berlínské zdi se poprvé od roku 1970 znovu podíval do bývalého východního Berlína a byl v naprostém šoku z rozpadajících se čtvrtí. Dnes pracuje jako zaměstnanec památníku Bautzen, protože cítí povinnost předávat své zkušenosti mladším generacím.

Dana Vargová

* 1936

Rodačka z moravského Bouzova se v roce 1962 provdala za Julia Vargu, původem slovenského Maďara nuceně vysídleného do moravských Sudet. Manželům se krátce po svatbě narodil syn Julek. Výborně se učil, ale vadná očkovací vakcína způsobila, že v devíti letech onemocněl těžkou formou vzácné dermatomyozitidy. Atrofie svalů rychle postupovala, vyzáblé tělo se zkroutilo a pokrylo se bolestivými strupy. Chlapec znehybněl, ale na rozdíl od těla hlava zůstala zdravá. Útěchu našel v konverzi ke křesťanství. Jedním z jeho duchovních rádců se stal dnešní kardinál Dominik Duka. Julek se knězem stát nemohl, ale složil řeholní slib a přijal jméno Augustin. V šumperském bytě Vargových Julka navštěvovali duchovní, studenti i jiní lidé, kteří se dostali do křížku s komunistickou mocí. V osmdesátých letech mu přátelé koupili počítač a on pak na něm tiskl protirežimní letáky. Dana Vargová, povoláním učitelka na základní škole, se o syna po celou dobu starala. Sama ho také na invalidním vozíku dopravovala k výslechům na StB. Julek se stal výraznou osobností sametové revoluce v Šumperku, ale v roce 1996 prohrál boj s krutou nemocí. Dana Vargová dnes na svůj těžký úděl vzpomíná spíše s povděkem. „Kdybychom neměli Julka, náš život by se vyvíjel úplně jinak. Protože bych nikdy nepotkala přátele, které dnes mám. A to je úžasné, protože to jsou vynikající lidé.“

Laureáti 2013

Jiří Stránský

Jiří Stránský (* 1931) strávil v pracovních táborech v 50. letech přes sedm let a k tomu ještě rok a půl v normalizačním vězení. Byť mu komunistický režim nabízel po pěti letech věznění svobodu výměnou za podpis žádosti o milost, odmítl a odseděl si další dva roky.

Dětství a dospívání Jiřího Stránského v patricijské prvorepublikové rodině s kontakty do nejvyšších politických a společenských kruhů přerušila nacistická okupace a následně brutálně poznamenala komunistická diktatura. Musel odejít z gymnázia a začal pracovat v propagačním podniku. Když komunisté zavřeli jeho nadřízeného, udělal z Jiřího pod estébáckým nátlakem šéfa sítě zahraničních agentů.

„V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Byla moje klika, že tohle se odehrálo, když mi ještě nebylo jedenadvacet let, takže jsem nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm.“

Jeho otec, právník, v polovině padesátých let podal stížnost pro porušení zákona a pokoušel se o synovo předčasné propuštění. „V roce 1958 za mnou přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno: Žádám o milost. Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný. On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce.“

I tento příběh Jiří Stránský pak později využil ve svém románu Zdivočelá země. Propuštěný na svobodu byl až za velké „amnestie“ v roce 1960. Pracoval jako kopáč u Vodních staveb, později jako pumpař na benzínové stanici v Opletalově ulici v Praze, kde oslňoval zahraniční diplomaty svou plynulou angličtinou, němčinou a francouzštinou. Chtěl pracovat u divadla, ale v roce 1973 byl znovu zatčen. Záminkou tentokrát bylo údajné rozkrádání socialistického majetku. Ve vězení strávil rok a půl.

Od roku 1990 se plně věnuje psaní. V letech 1992-2006 předsedal českému PEN klubu, řada jeho knih byla zfilmována.

Dana Němcová

Dana Němcová (* 1934) vytvořila spolu se svým manželem Jiřím Němcem v jejich pražském bytě v Ječné ulici jedno z neformálních center opozice proti komunistickému režimu. Jedna z mluvčích Charty 77 a zakladatelka VONS dokázala přes neustálé policejní perzekuce vychovat sedm dětí.

První dáma českého undergroundu se narodila jako Valtrová v severočeském Mostě. Jako dítě zažila s rodiči odsun ze Sudet v roce 1938 a následnou okupaci. Vystudovala psychologii a v šedesátých letech spolu se svým manželem filozofem Jiřím Němcem kolem sebe začali soustřeďovat pestrý okruh svobodně smýšlejících intelektuálů a umělců.

Když začal komunistický aparát kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové hudebníky, byli to mezi jinými právě Němcovi, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými, protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury. Z podpory undergroundových hudebníků se zrodilo Prohlášení Charty 77, kterou Dana a Jiří Němcovi jako jedni z iniciátorů podepsali mezi prvními.

Byt Němcových v Ječné ulici tzv. Jéčko se v té době stává jedním z klíčových neformálních míst setkávání opozice. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. K prvnímu výslechu na Ruzyni si StB předvolala Danu Němcovou v den jejích narozenin, 14. ledna 1977. Následoval vyhazov z práce (to se týkalo i Jiřího Němce, který od roku 1977 dělal nočního hlídače), domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 založila Dana Němcová spolu s dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla Dana Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě.

V lednu 1989, na začátku tzv. Palachova týdne, byla Dana Němcová zatčena, když šla jako mluvčí Charty 77 položit květiny k pomníku sv. Václava. Po listopadu se nejdřív nakrátko stala poslankyní federálního parlamentu, poté vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pracovala v Poradně pro uprchlíky.

František Wiendl

František Wiendl (* 1923) bojoval proti nacistům a po roce 1948 proti komunistům. Přes hranice převedl 28 lidí. Za to byl v roce 1950 odsouzen k 18 letům vězení. V několika jáchymovských lágrech strávil deset let. Je předsedou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

František Wiendl se narodil v Klatovech do rodiny tesaře, vlastence a odbojáře. Vystudoval stavební průmyslovku. Jako mladík se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Po únoru 1948 šířil s otcem protikomunistické letáky a psal ve městě na zdi heslo „Smrt komunismu“.

Přes šumavské lesy převáděl do Německa lidi, kterým hrozilo od komunistů nebezpečí. Spolupracoval s později popraveným agentem — chodcem Aloisem Suttým. V listopadu 1949 zradil skupinu bývalý partyzán. StB připravila past, do které se chytil i František. Byl zatčen, uvězněn a mučen. V monstrprocesu byl roku 1950 odsouzen za velezradu k 18 letům vězení.

„Vězení znamenalo naději na život. Bál jsem se jen trestu smrti,“ vzpomíná. Šest let trpěl v jáchymovských uranových dolech. Čtyři roky pak strávil ve vězeňské projekční skupině na Pankráci. Roku 1960 byl podmínečně propuštěn.

Po pádu komunismu se dočkal rehabilitace. „Žili jsme v té úžasné atmosféře, že se to zhroutilo, že je bolševik pryč. A okamžitě jsme založili Konfederaci politických vězňů – již začátkem března 1990. Bylo to úžasné, je to nezapomenutelné.“

Felix Kolmer

Felix Kolmer (* 1922) zažil idylické dětství ve skautském hnutí, které však vystřídaly protižidovské represe v době druhé světové války. V Terezíně objevil podzemní chodbu z ghetta, kterou mohlo uprchnout mnoho židovských vězňů.

Na podzim 1939 museli být pražští Židé soustředěni na Starém Městě a sedmnáctiletý Felix se přestěhoval z Vinohrad k babičce do Dlouhé ulice. Vzápětí byl vytvořen seznam všech Židů protektorátu Čechy a Morava. Že to bude znamenat transporty a s nimi spojené hrůzy, Felix ani většina ostatních Židů netušili.
Do Terezína odjel Felix už v prvním transportu v listopadu 1941.

Jako člen tzv. Aufbaukommanda byl jedním z prvních terezínských vězňů, kteří přijeli s úkolem přebudovat pevnost, aby mohla pojmout tisíce židovských vězňů.
Felix se zapojil do podzemního hnutí. Jeho úkolem bylo nalézt některou z podzemních chodeb vedoucích ven z Terezína, o jejichž existenci se vědělo. Po půl roce chodbu skutečně našel. Dvakrát z Terezína zmizel. Do Terezína se ale pokaždé vrátil a díky jeho statečnosti mohlo z ghetta uprchnout mnoho vězňů.

Transportu na Východ se ale nevyhnul: do Osvětimi byl poslán 16. října 1944. Zde byl vybrán pro práci v sirných dolech v jednom z osvětimských táborů, o kterém se říkalo, že z něj není návratu. Jednou v noci byli nahnáni na rampu a z ní do dobytčáků. Ve vedlejším vagonu uviděl bývalé spoluvězně z Terezína a podařilo se mu k nim přeběhnout. Tím z Osvětimi unikl a dostal se na práci do tábora Friedland kousek od českých hranic. Když spojenecký nálet v květnu 1945 přerušil dodávku elektrického proudu, rozhodl se pro útěk. Z tábora nakonec spolu s ním utekly dvě stovky vězňů. Konečně se mohl vydat domů. Po cestě se připletl do boje o choceňské nádraží. Nakonec se ale dostal do Prahy, kde se šťastně shledal se svou ženou, která se vrátila z Terezína.

Po válce vystudoval vysněnou elektrotechniku a stal se světově respektovaným odborníkem v oblasti akustiky. Významně se angažuje v otázce odškodňování obětí nacismu.

Laureáti 2012

Ilsa Maierová

Ilsa Maierová (* 1922) byla spolu s matkou deportována v roce 1941 v jednom z prvních transportů do ghetta Terezín, v roce 1944 dobrovolně následovala manžela do transportu do Osvětimi. Po válce se shledala s matkou i babičkou, manžel zahynul v Dachau.

Šťastné dětství dívky z dobře situované židovské rodiny ukončil útok fanatické skupiny nacistů v jedné bratislavské kavárně, při němž zemřel její otec. Ilsa s matkou i milovaným manželem skončila v jednom z prvních transportů do Terezína, kde pracovala jako ošetřovatelka u kojenců, pak jako vychovatelka předškolních dětí. „Já ze začátku v Terezíně nebyla vůbec nešťastná, i když jsme měli hlad. Protože jsme nevěděli, co nás čeká.“

Roku 1944 byl její manžel zařazen do transportu do Osvětimi a Ilsa dobrovolně jela s ním. V koncentračním táboře se setkala se svou sestřenicí Margit. Po letech byly dívky identifikovány na dochované fotografii z Osvětimi.

Po válce se shledala s matkou i babičkou, manžel zahynul v Dachau. Ona začala studovat na univerzitě a provdala se za Františka Maiera. V roce 1947 odjela celá rodina na pozvání strýce do USA, kde se manželům Maierovým narodily dvě děti.

Margit Nováková

Markéta (Margit) Nováková (* 1922) byla transportována s rodinou do koncentračního tábora v Terezíně a na podzim 1944 do Osvětimi-Birkenau. I když měla zlomenou ruku, tak prošla selekcí.

Narodila v Bratislavě jako Markéta Drexlerová do židovské rodiny, s níž byla v březnu 1942 transportována do koncentračního tábora v Terezíně, kde se narychlo vdala za svého přítele, aby sebe a rodinu ochránila od transportů na východ. Marně. V roce 1944 následovala svého muže do Osvětimi, kde se setkala se svou sestřenicí Ilsou a přítelkyní Evou Roubíčkovou. Markéta neuvěřitelně prošla Mengeleho selekcí i se zlomenou rukou. Po několika týdnech je odvlekli do pracovního tábora v komplexu Grosen-Rosen, kde se dočkaly osvobození.

Po mnoha letech se stal z dokumentaristického pohledu doslova zázrak: objevila se série vzácných fotografií z Osvětimi, na níž byly identifikovány dvě dívky – Markéta a Ilsa.

Po válce se Markéta shledala se svým manželem a přestěhovala se za ním do Prahy. V „normálních“ podmínkách však jejich vztah nevydržel. Markéta vystudovala obchodní školu a provdala se za bývalého politického vězně, se kterým se seznámila na ozdravném pobytu v Karlových varech. Po únoru 1948 rodina přišla o manželův obchod s lahůdkami, Markéta pracovala jako účetní v textilním velkoobchodu, vychovala dvě děti.

Leopold Färber

Leopold Färber (*1928) přišel o oko při přípravě výbušnin. Byl odsouzen za protikomunistickou činnost na šestnáct let, ve vězení strávil osm.

Díky smíšenému manželství rodičů unikli židovskému transportu. Jako partyzánská spojka Leopold za války pravděpodobně zachránil stovky lidí. Jako přesvědčený demokrat a skaut pokračoval v odbojové činnosti i po roce 1948. Se svou skupinou chtěl poškodit policejní školu výbušninou, ale díky nehodě nálož explodovala v kamnech skautské klubovny a Leopold přišel o oko. Skupina vydala protikomunistické letáky, ale nestihla je ani distribuovat. Byla zatčena kvůli naivní protirežimní iniciativě dětí z Leopoldova skautského oddílu. Jako jejich vedoucí za to dostal 16 let.

„Strčili nás na samotky. Najednou cvakla cela a vešel bachař, jmenoval se Brabec. Zeptal se mě, jestli jsem jako nováček dostal přes hubu. Já řekl ne, a proč by mě měl někdo bít. A plác, už jsem ji měl. Zbil mě do krve. Druhý den přišel zase a zeptal se mě: ‚Tak co, už jsi byl jako nováček bit?‘ Já odpověděl: ‚Ano, od vás, včera!‘ A mlask! Už jsem ji měl, zase mě zbil.“

Po 8 letech ho propustili s ohledem k jeho odbojové činnosti za války. Pracoval pak dlouhá léta jako bývalý mukl u staveb silnic, později aranžoval podnikové výlohy.

František Zahrádka

František Zahrádka (* 1930) byl v mládí skautem, po roce 1948 pomáhal lidem přejít hranice. V roce 1949 byl odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství k dvaceti letům v uranových dolech. Po roce 1989 pomáhal založit Muzeum III. odboje a Památník Vojna u Příbrami.

Už jako osmileté dítě se naučil bojovat s krutým osudem, když se po rodinné tragédii ocitl na několik týdnů sám a daleko od domova. Coby mladý skaut na výpravách poznal Šumavu. Přes hranice převedl mnoho lidí. Pomáhal spisovateli Karlu Peckovi s vydáváním protikomunistických letáků a časopisu. Brzy si jej všimla StB a roku 1949 byl odsouzen. Pro nízký věk nedostal trest smrti ale „jen“ 20 let těžkého žaláře. Prošel mnoha věznicemi a tábory, pracoval i na pověstné věži smrti.

„V korekci jsem trávil v tahu 40 dní, z toho deset ostrých, což znamenalo jedno teplé jídlo jednou za tři dny, 20 dkg chleba a vodu. Netopilo se tam. V roce 1956 byly mrazy až 30 stupňů, tak to jsem si zažil svoje. Odseděl jsem si celých 13 let.“

Po roce 1989 pomáhal založit Muzeum III. odboje a Památník Vojna u Příbrami.

Helena Šidáková

Helena Šidáková (* 1925) kryla svého manžela, s nímž měla utéct do západního Německa a dostala za to 12 let.

Manžel byl za války v odboji, pak měl podávat zprávy o KSČ do Anglie. Ale zamiloval se. Vrátil stranickou legitimaci a chtěl se věnovat rodině, dostudovat a pracovat. Po mnohých varováních od přátel ze zpravodajské služby se mu povedlo na poslední chvíli utéct na podzim 1948, Helena s dítětem na něj čekala. Když se pro ně vrátil, šla StB najisto.

Helena ani přes nelidské mučení manžela neprozradila. Odseděla si 6 let, než dostala amnestii pro matky s dětmi. Zdeňka Šidáka StB přesto chytila a dostal doživotí. Helena se s ním odmítla rozvést a na společné setkání čekala celých 14 let.

http://www.pametnaroda.cz/helena-sidakova

Laureáti 2011

Luboš Jednorožec

* 1925

Lubošův bratr podílel na organizaci studentského pochodu na Hrad v roce 1948 a následně emigroval do Rakouska. Komunisté poté zabavili rodinnou kožedělnou dílnu. Otec doma často pořádal posezení pro své sokolské přátele. Jednoho dne se u Jednorožců sešli čtyři údajní převaděči. Později se ukázalo, že dva z nich byli agenty StB. Skaut Luboš Jednorožec věděl, že jejich rodinná známá paní Švestková se pokouší utéct na západ. Za to že „věděl a nepověděl“ dostal 10 let vězení v pracovních lágrech.

Luboš miloval svou dívku Olinku, skauty a svobodu. Rozhodl se, že za každou cenu z věznice uteče. Prostříhal se přes ostnaté dráty, proplížil se kolem dozorců a devět měsíců se skrýval. S Olinkou se pokusili o útěk přes hranice, bohužel neúspěšně. Olinka dostala 4 roky, Luboš celkem 26 let. S Olinkou se naposledy viděl, když ho přišla do leopoldovské věznice navštívit. Rozloučili se s tím, že na něj nemá čekat a má žít normální život. Kdo mohl vědět, že Luboše propustí na amnestii už v roce 1960, rok po tomto setkání? Olinka už ale měla rodinu. I Luboš se oženil a v roce 1964 se znovu pokoušel se ženou emigrovat na Západ. Ani tento pokus se nezdařil. Z Jugoslávie byli vyhoštěni a v Praze je čekal soud. Luboš byl jako organizátor odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně. Propuštěn byl v roce 1967.

Během pražského jara 1968 Luboš viděl poslední příležitost k emigraci. Na fiktivní oznámení o smrti bratra dostal zpátky pas a ihned odjel s rodinou do Vídně. Tam na ně čekal bratr Ivan. Společně poté odjeli do USA, kde žijí dodnes.

http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/204/ – cs_204

Miluška Havlůjová

* 1921

Rodiče Milušky Havlůjové se aktivně účastnili protinacistického odboje. Po únoru 1948 byl rodině zkonfiskován majetek a otec byl nespravedlivě odsouzen Lidovým soudem. Havlůjová se snažila očistit jeho jméno a informovat v zahraničí o podmínkách v komunistických lágrech, roku 1953 byla zatčena a vydírána ke spolupráci s StB. Udávat odmítla, načež ji odsoudili na pět let za údajné vyzvědačství, její otec pak dostal deset let vězení. Při návštěvě svého manžela a syna prožila jedny z nejtěžších chvil svého života: syn jí nepoznával.

Po necelých dvou letech se Miluška Havlůjová dostala na svobodu při tzv. akci „M“, kdy byla udělena milost matkám malých dětí. Z vězení si přinesla řadu zdravotních komplikací, ale především se vrátila k rodině a svému synovi, s nímž se snažila napravit vztah. Po revoluci se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky a vstoupila do Občanského fóra. V roce 1992 se stala starostkou Rudné, kterou zůstala až do roku 1998.

http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/51/

Anna Magdalena Schwarzová

* 1921

Pochází z pražské židovské rodiny, jež konvertovala ke katolictví. Již v roce 1939 se stala postulantkou jiřetínského kláštera. Po začátku války byla prvními transporty odvezena do Terezína, její bratr zatím působil v britské Royal Air Force. Ke konci války se jí podařilo z tábora uprchnout. Dostala se do rodné Prahy, kde vystudovala angličtinu a francouzštinu, po únoru 1948 se ale nemohla překladatelství věnovat. V roce 1953 pak byla zatčena a o rok později odsouzena za protistátní náboženskou činnost. Jedenáctiletý trest byl přerušen amnestií v roce 1960. Roku 1968 se stala překladatelkou na vysoké škole zemědělské v Praze. V období normalizace se aktivně angažovala v Chartě 77 či VONS. V srpnu 1980 se jí podařilo složit věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově, kde žije dodnes.

http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1165/ – cs_1165

Imrich Gablech

*2015 † 2016

Imrich Gablech byl slovenský letec, který unikl ze Slovenského štátu před německou okupací do Polska, aby mohl bojovat za svobodné Československo. Po obsazení Polska se letecká jednotka dostala do Rumunska, které právě obsazovala Rudá armáda a Gablech byl po náročných výsleších poslán na nucené práce do sibiřských táborů. Z gulagu se dostal až v roce 1941, po vypuknutí války se Sovětským svazem. Podařilo se mu dostat se až k československé letecké jednotce do Anglie, díky zdravotním potížím způsobeným vězněním ale nemohl létat. Až do konce války sloužil jako letový dispečer. Pak se vrátil do Československa, kde měl přislíbenou práci u letecké kontroly. Z armády byl ale brzy propuštěn, po krátkém zatčení postupně sestupoval v pracovních pozicích až na dělníka v podniku s obvazovými materiály. Sametovou revoluci uvítal, i když jak sám říká, nečekal takovou džungli.

http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1238/#cs_1238

Laureáti 2010

Věra Roubalová Kostlánová

Věra Roubalová Kostlánová (* 1947) patřila se svým manželem mezi první signatáře Charty 77. Poté čelili šikaně StB, i přesto se jim podařilo skrývat Drahomíru Šinoglovou odsouzenou za šíření samizdatu. Po sametové revoluci pomáhala jako psychoterapeutka uprchlíkům.

Rodiče Věry Kostlánové pocházeli z židovských rodin, mnoho příbuzných bylo zavražděno v koncentračních táborech. Po válce hledali naději na novou společnost v komunistické ideologii, její tatínek však byl jako vnitřní nepřítel v padesátých letech odsouzen k šestiletému vězení. Na rozdíl od svých rodičů Věra komunistický režim odmítala. Se svým mužem Pavlem se věnovali kromě výchovy čtyř dětí vázání a šíření samizdatových knih. Patřili mezi první signatáře Prohlášení Charty 77 a čelili šikaně StB a výzvám k emigraci. Jako jedna z posledních mluvčích Charty 77 (s Květou Princovou a Evou Joachimovou) oznámila v roce 1992 ukončení činnosti Charty 77.

Po sametové revoluce se musela vyrovnat se smrtí manžela v roce 1990. Jako psychoterapeutka se začala věnovat práci s migranty v Poradně pro uprchlíky.

První Cenu Paměti národa přijala „zástupně, za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci“.

Jan Pecka

Jan Pecka (* 1927) je skromný sedlák z malé jihočeské vísky, který prokázal statečnost v 50. letech, když na statku ukryl protikomunistického odbojáře.

Narodil se v obci Zadní Chlum u Milevska v tradiční zemědělské rodině. Na rodném statku hospodaří rod Pecků již po staletí. V roce 1951 poskytla rodina Pecků útočiště protikomunistickému odbojáři Václavu Jakešovi.

„Byl většinou ve stodole v seně. Ale pak chodil i do domu, pletl košíky z vrbových proutků. Anebo třeba vykrajoval jablka. Pomáhal nám, když jsme skládali obilí do stodoly, pomáhal odhazovat snopy. Museli jsme samozřejmě hlídat, aby kolem nikdo nešel.“

Zatímco odbojáři z Černého lva byli roku 1954 pozatýkáni a odsouzeni k smrti, Václav Jakeš díky obětavosti Peckových na jejich statku přečkal období nejtvrdší komunistické represe a úřadům se přihlásil až v roce 1966.

Jan Pecka dodnes žije a hospodaří na rodném statku v Zadním Chlumu.

Šimon Pánek

Šimon Pánek (* 1967) patřil mezi studentské vůdce sametové revoluce v listopadu 1989. Založil a vede jednu z nejvýznamnějších českých humanitárních nadací pomáhající lidem v tísni po celém světě — Člověk v tísni.

Šimon Pánek byl mezi studenty přírodovědecké fakulty UK aktivní i před listopadem 1989. Spoluzaložil nezávislé studentské hnutí STUHA, které se mělo stát sítí pro aktivizaci vysokoškoláků mimo SSM (Socialistický svaz mládeže). Patřil mezi účastníky protirežimních demonstrací – k 20. výročí srpnové invaze, Palachova týdne v lednu 1989, propagoval pomoc Arménii na jediné povolené demonstraci na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988. Hnutí STUHA také spoluorganizovalo studentské shromáždění na pražském Albertově 17. listopadu 1989. Po brutálním zásahu komunistických bezpečnostních sil na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl zvolen do užšího vedení Koordinačního stávkového výboru studentů.

„Byla to v podstatě souhra okolností, tak jako to bývá u takovýchto podobných velkých rychlých změn. Studentské hnutí nebylo vůbec jednotné, nečekali jsme to, připravovali jsme se na dlouhodobou práci. Po prvních dnech stávky došlo k volbám a tady zvolili mě, stal jsem se spolupředsedou centrálního stávkového výboru vysokých škol, nebo jak se to jmenovalo. Jak a proč se to stalo? Jednoduše. Přiznám se, že mám v sobě lídrovskou ambici – v dobrém i v tom špatném slova smyslu, myslím, že umím věci formulovat, diskutovat, lidé mě mají za hodňouse, no a to mě prostě asi přivedlo k tomu, že jsem se stal jednou ze studentských tváří sametové revoluce.“

Kariérním politikem se ale stát nechtěl a proto odmítl zasednout ve Federálním shromáždění jako kooptovaný a později odmítl i mandát, který získal v řádných volbách. Místo toho chtěl pomáhat lidem a podílel se v roce 1992 na založení Nadace Lidových novin, kterou pod pozdějším názvem Člověk tísni při České televizi vede jako ředitel.

Tomáš Sedláček

Generál Tomáš Sedláček (* 1927 † 2012) bojoval proti Hitlerovi na západní i východní frontě, po válce byl mučen komunistickými vyšetřovateli a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu.

Narodil se roku 1918 ve Vídni. Po maturitě nastoupil na povinnou vojenskou službu a po ní byl v roce 1937 přijat na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po okupaci v roce 1940 utekl „balkánskou cestou“ do Francie, po jejím pádu do Velké Británie. Do léta 1944 sloužil u dělostřelectva, pak byl převelen na východní frontu do Sovětského svazu. S paradesantní brigádou se účastnil karpatsko-dukelské operace a vojenských operací během Slovenského národního povstání. Po válce krátce sloužil v divizním štábu v Plzni. Zatčen byl 11. února 1951, v Domečku si ho převzal velitel Pergl:

„Na dřevěné tabuli visela pouta, okovy a další mučicí nástroje. Zastavil se a ukázal na ně, abych viděl, co mě čeká.“ Sedláčkovi zavázali oči a odvedli k vyšetřovateli Řičicovi: „Hovořte o své trestné činnosti! Nevěděl jsem, o čem mám mluvit, řekl jsem, že nevím, což bylo považováno za zapírání. Spoutali mě do řetězů, na nohy mi dal okovy a dostal jsem první facky.“ Třiatřicetiletého Sedláčka mučili nespaním. Na cele 2×4 metrů chodil ode zdi ke zdi, opakoval si sám pro sebe heslo „Vydržet!“ Devět dní a nocí chodil, pak podepsal výslechové protokoly. Vyspal se a odvolal je. Pak se martyrium opakovalo. Sedláčka tu drželi téměř rok v izolaci. Ve vykonstruovaném procesu si vyslechl obvinění ze špionáže v protistátní skupině Irena.

V létě 1952 jej odsoudili za vlastizradu na doživotí. Prošel věznicemi Pankrác, Mírov, Leopoldov, Valdice a lágrem Bytíz. Propuštění se dočkal 11. května 1960 na amnestii. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen až do nejvyšší vojenské hodnosti, armádního generála. Zemřel v srpnu 2012.